1. Au-Pair.

aneb jak se chystám do USA

Na konci listopadu jsem se dostala na schůzku společnosti Cultural Care Au - Pair, která organizuje pracovní pobyty v USA. Na tohle sezení jsem se dostala vcelku náhodou. A troufám si tvrdit, že mi to velmi brzy změní celý život.

Schůzka se konala v jedné brněnské čajovně. Na místě se mě ujala mladá, usměvavá slečna, která měla na starost zájemce z Brna a okolí. Strávila jsem tam zhruba hodinu během které mi bylo vysvětleno co je to vlastně za společnost, jak funguje, co se ode mě očekává, jaké jsou příjmy a výdaje.

Když jsem jela šalinou domů, tak jsem přemýšlela o tom, co jsem se právě dozvěděla a co to vlastně znamená. A jak si tak sedím, tak jsem si najednou uvědomila, že to je to, co chci. Chci víc cestovat, poznávat nové lidi a starat se o malé lidičky.

Takže jsem se rozhodla, že pojedu. Prostě jen tak.

Dala jsem dohromady přihlášku, fotky, všechny reference a 28. prosince jsem byla oficiálně přijata do programu. Začala jsem se chystat na tu zábavnější část. Matching. Ten naštěstí/bohužel trval jen velmi krátce. Hned na začátku ledna se mi ozvala první rodina, se kterou jsem si vážně moc sedla. A tak jsme se 14. ledna dohodli, že za nimi v červnu přiletím.

V ten moment jsem byla neskutečně šťastná. Asi tak na 20 vteřin, než mi došlo, že je to tak. Že jedu na rok do cizí země, k cizím lidem. Naprosto sama. Přiznám se, že mě to dost vyděsilo. Mám kolem sebe však přátele, kteří mě velmi podporují a jsou mi oporou. Pomohli mi dostat se přes ten počáteční, řekněme šok, a ukázali mi proč jsem do toho šla a proč jsem tomu obětovala svůj vcelku klidný a pohodový život. Je to totiž něco co chci. A pokud to neudělám teď, tak už k tomu nenajdu odvahu třeba nikdy.

Už jsou to dva měsíce a já už nemám pochyby, ne že bych neměla strach. Jsem k smrti vyděšená, ale to je asi normální. Teď už se hlavně těším. :)